Kardinální aritmetika

Kardinální aritmetika je součást teorie množin, která definuje operace kardinálního součtu, kardinálního součinu a kardinální mocniny jako rozšíření běžných aritmetických operací s přirozenými čísly na všechna kardinální čísla a zabývá se jejich vlastnostmi především na nekonečných množinách.

Definice kardinálního součtu a součinu

Jsou-li λ , μ {\displaystyle \lambda ,\mu \,\!} dvě kardinální čísla, pak definujeme jejich kardinální součet a kardinální součin vztahy:

  • λ + μ = | ( { 0 } × λ ) ( { 1 } × μ ) | {\displaystyle \lambda +\mu =|(\{0\}\times \lambda )\cup (\{1\}\times \mu )|\,\!}
  • λ . μ = | μ × λ | {\displaystyle \lambda .\mu =|\mu \times \lambda |\,\!}

Lidsky řečeno:
Kardinálním součtem dvou kardinálů je mohutnost jejich sjednocení, ve kterém si pomocí operace kartézského součinu s jednoprvkovou množinou zajistím jejich disjunktnost. Kardinálním součinem dvou kardinálů je mohutnost jejich kartézského součinu.

Vlastnosti kardinálního součtu a součinu

Vztah kardinálních a ordinálních operací

Zápis kardinálního součtu a součinu se nápadně podobá definici ordinálního součtu a ordinálního součinu (viz článek Ordinální aritmetika). Rozdíl je v tom, že u ordinálních operací se zajímám o typ dobrého uspořádání výsledné množiny - a dostávám tedy ze dvou ordinálních čísel opět ordinální číslo, zatímco u kardinálních operací se zajímám o mohutnost výsledné množiny - a dostávám tedy ze dvou kardinálních čísel opět kardinální číslo.

Protože každé kardinální číslo je zároveň ordinálním číslem, je třeba mezi oběma sadami operací rozlišovat, neboť výsledky se mohou lišit - shodují se pouze na konečných množinách.

Snadno se můžeme přesvědčit, že následující vztahy platí pro kardinální i pro ordinální operace stejně (stačí si dosadit použité množiny do definice součtu a součinu):

  • 3 + 7 = 10 {\displaystyle 3+7=10\,\!}
  • 3.7 = 21 {\displaystyle 3.7=21\,\!}
  • 1 + ω = ω {\displaystyle 1+\omega =\omega \,\!}
  • 3. ω = ω {\displaystyle 3.\omega =\omega \,\!}

Existují ale poměrně jednoduché příklady, kde se ordinální a kardinální operace neshodují:

  • ω + 7 > ω {\displaystyle \omega +7>\omega \,\!} pro ordinální součet, ale
  • ω + 7 = ω {\displaystyle \omega +7=\omega \,\!} pro kardinální součet.
  • ω . ω > ω {\displaystyle \omega .\omega >\omega \,\!} pro ordinální součin, ale
  • ω . ω = ω {\displaystyle \omega .\omega =\omega \,\!} pro kardinální součin.

Trivialita kardinálního součtu a součinu

Kardinální součet a součin jsou poměrně triviální a nezajímavé (z pohledu teorie množin) operace. Jejich vlastnosti se dají shrnout do dvou řádků:

  • pro dva konečné kardinály (tj. pro přirozená čísla) odpovídají kardinální součet a součin běžně používaným operacím součtu a součinu
  • pokud je alespoň jeden ze sčítanců (resp. jeden z činitelů) nekonečný je hodnota součtu i součinu rovna maximu z obou sčítanců (resp. činitelů): λ . μ = λ + μ = max ( λ , μ ) {\displaystyle \lambda .\mu =\lambda +\mu =\max(\lambda ,\mu )\,\!}

Pokud použiji zápis nekonečných kardinálů pomocí funkce alef, dostávám tvrzení

  • ( α , β O n ) ( α . β = α + β = max ( α , β ) ) {\displaystyle (\forall \alpha ,\beta \in On)(\aleph _{\alpha }.\aleph _{\beta }=\aleph _{\alpha }+\aleph _{\beta }=\max(\aleph _{\alpha },\aleph _{\beta }))\,\!}

Definice kardinální mocniny

Jsou-li λ , μ {\displaystyle \lambda ,\mu \,\!} dvě kardinální čísla, pak definujeme jejich kardinální mocninu λ μ {\displaystyle \lambda ^{\mu }\,\!} jako mohutnost množiny všech zobrazení množiny μ {\displaystyle \mu \,\!} do množiny λ {\displaystyle \lambda \,\!} .

Základní vlastnosti kardinální mocniny

Kardinální mocnina má podobné základní vlastnosti jako běžná mocnina na přirozených číslech nebo ordinální mocnina:

  • 0 0 = 1 {\displaystyle 0^{0}=1\,\!}
  • 0 λ = 0 {\displaystyle 0^{\lambda }=0\,\!} pro λ > 0 {\displaystyle \lambda >0\,\!}
  • λ 0 = 1 {\displaystyle \lambda ^{0}=1\,\!}
  • 1 λ = 1 {\displaystyle 1^{\lambda }=1\,\!}
  • λ μ 1 + μ 2 = λ μ 1 . λ μ 2 {\displaystyle \lambda ^{\mu _{1}+\mu _{2}}=\lambda ^{\mu _{1}}.\lambda ^{\mu _{2}}\,\!}
  • ( λ μ 1 ) μ 2 = λ μ 1 . μ 2 {\displaystyle (\lambda ^{\mu _{1}})^{\mu _{2}}=\lambda ^{\mu _{1}.\mu _{2}}\,\!}


Stejně jako součet a součin, i mocnina se na oboru nekonečných kardinálů začíná podstatně lišit od ordinální mocniny:

  • λ μ = λ {\displaystyle {\lambda }^{\mu }=\lambda \,\!} pro λ {\displaystyle \lambda \,\!} nekonečné a μ {\displaystyle \mu \,\!} konečné
  • λ μ = 2 μ {\displaystyle {\lambda }^{\mu }=2^{\mu }\,\!} pro μ {\displaystyle \mu \,\!} nekonečné a 2 λ μ {\displaystyle 2\leq \lambda \leq \mu \,\!}

První z těchto dvou vztahů nám říká, že konečné exponenty pro nekonečný základ nejsou zajímavé, neboť dostanu opět původní číslo.

Pokud do druhého vzorce dosadím λ = ω {\displaystyle \lambda =\omega \,\!} a μ = ω {\displaystyle \mu =\omega \,\!} , dostávám výsledek
ω ω = 2 ω {\displaystyle \omega ^{\omega }=2^{\omega }\,\!} ,
což znamená, že všech zobrazení z přirozených čísel do přirozených čísel je stejně jako zobrazení přirozených čísel do množiny { 0 , 1 } {\displaystyle \{0,1\}\,\!} - a to je vlastně totéž, jako potenční množina P ( ω ) {\displaystyle \mathbb {P} (\omega )\,\!}

Dá se ukázat, že P ( ω ) {\displaystyle \mathbb {P} (\omega )\,\!} má stejnou mohutnost jako množina R {\displaystyle \mathbb {R} \,\!} všech reálných čísel, tj. | P ( ω ) | = | R | = 2 ω {\displaystyle |\mathbb {P} (\omega )|=|\mathbb {R} |=2^{\omega }\,\!} - proto je tato mohutnost obvykle označována jako mohutnost kontinua.

Co víme o kardinálních mocninách čísla 2

Nabízí se zdánlivě jednoduchá otázka: který kardinál je mohutnost kontinua, tj. (přeloženo do značení pomocí funkce alef, kde ω = 0 {\displaystyle \omega =\aleph _{0}} ) pro které α {\displaystyle \alpha \,\!} platí
α = 2 0 {\displaystyle \aleph _{\alpha }=2^{\aleph _{0}}}  ?

Tato zdánlivě jednoduchá otázka nemá z běžných axiomů teorie množin (ZF) odpověď. Jednu z možných odpovědí dává hypotéza kontinua: 2 0 = 1 {\displaystyle 2^{\aleph _{0}}=\aleph _{1}} , což je intuitivně asi nejpřijatelnější. Tato hypotéza se nedá dokázat ani vyvrátit z axiomů teorie množin, je na nich nezávislá. Stejně tak je nezávislá i hypotéza 2 0 = 2 {\displaystyle 2^{\aleph _{0}}=\aleph _{2}} nebo 2 0 = 137 {\displaystyle 2^{\aleph _{0}}=\aleph _{137}} .

Jediné, co lze spolehlivě zjistit z axiomů teorie množin o průběhu funkce 2 α {\displaystyle 2^{\aleph _{\alpha }}} jsou následující tři údaje:

  1. α β 2 α 2 β {\displaystyle \alpha \leq \beta \implies 2^{\aleph _{\alpha }}\leq 2^{\aleph _{\beta }}}
  2. α < 2 α {\displaystyle \aleph _{\alpha }<2^{\aleph _{\alpha }}}
  3. α < c f ( 2 α ) {\displaystyle \aleph _{\alpha }<cf(2^{\aleph _{\alpha }})} , kde c f ( λ ) {\displaystyle cf(\lambda )\,\!} je kofinál kardinálu kde λ {\displaystyle \lambda \,\!}


Zobecněním hypotézy kontinua získáváme lepší představu o tom, jak se chovají kardinální mocniny čísla 2 pro všechny kardinály:
2 α = α + 1 {\displaystyle 2^{\aleph _{\alpha }}=\aleph _{\alpha +1}} pro každý ordinál α {\displaystyle \alpha \,\!}

I tato hypotéza je však nezávislá na axiomech teorie množin. Nezávislé je dokonce i tvrzení, které vypadá na první pohled velice podezřele:
Kterýkoliv regulární kardinál může být první, na kterém bude porušena zobecněná hypotéza kontinua.

Například tedy můžeme klidně tvrdit, že

  • 2 0 = 1 {\displaystyle 2^{\aleph _{0}}=\aleph _{1}}
  • 2 1 = 2 {\displaystyle 2^{\aleph _{1}}=\aleph _{2}}
  • 2 2 = 3 {\displaystyle 2^{\aleph _{2}}=\aleph _{3}}
  • 2 3 = 4 {\displaystyle 2^{\aleph _{3}}=\aleph _{4}}

ale

  • 2 4 = 100 {\displaystyle 2^{\aleph _{4}}=\aleph _{100}}

Takováto „hypotéza“ je opět nezávislá na axiomech teorie množin - udivující v tomto případě je především to, že ji nelze vyvrátit.

Související články