Vladimír Šmeral

Vladimír Šmeral
Narození16. října 1903
Drásov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí15. března 1982 (ve věku 78 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
Alma materKonzervatoř Brno
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladimír Šmeral (16. října 1903, Drásov u Tišnova – 15. března 1982, Praha) byl český herec. Vl. jm. Vladimír Šmejral.

Život

Jednalo se o velmi talentovaného herce s velmi kultivovaným hereckým projevem a osobitě plastickou dikcí, který po celý svůj život patřil mezi levicově zaměřené intelektuály. Po absolvování dramatického oddělení brněnské konzervatoře (1926) se stal členem činohry Zemského divadla v Brně (1926–1933).[1] Před válkou hrál ještě v Burianově „Déčku“, kam nastoupil v roce 1933 ihned po jeho založení[2] a od roku 1936[3] vystupoval v Osvobozeném divadle.

V roce 1941 nastoupil do Městských divadel pražských, kde působil až do roku 1944 a hrál na scénách Divadla Na poříčí, Komorního divadla a Divadla J. K. Tyla. Od roku 1945 až do roku 1978 byl členem Divadla na Vinohradech (po válce pod jménem Divadlo československé armády a Ústřední divadlo československé armády).[4]

Za války byl v ohrožení z důvodu smíšeného manželství, neboť jeho manželka Marianne, bývalá tanečnice u E. F. Buriana, byla podle tzv. norimberských zákonů židovkou.[5] Odmítl se rozvést a v roce 1944 byl deportován do koncentračního tábora Kletendorf – podobně jako Alfréd Radok, na území Polska.[zdroj?]

V roce 1937 se setkal při natáčení filmu Svět patří nám poprvé s Adinou Mandlovou,[6] se kterou se později při zkouškách na inscenaci Chvála bláznovství (Divadlo Na poříčí, režie František Salzer) sblížil[7] a tato se stala jeho osudovou láskou.[8] Mandlová s ním následně čekala dítě, které se však narodilo před Vánoci roku 1944 mrtvé.[9] Na konci války, když se Šmeralovi podařilo uniknout z koncentračního tábora a vrátil se do Prahy, byl po dobu šesti týdnů v úkrytu u Adiny Mandlové.[10]

Ještě krátce po válce (srpen 1945) vypovídal ve prospěch Adiny Mandlové, později (v roce 1946) se však od ní distancoval.[11] Po válce byl politicky aktivní a společensky plně konformní, byl rovněž předsedou 21. svazu ROH (Svaz zaměstnanců umělecké a kulturní služby) a z této funkce na konferenci ROH v roce 1953 přednesl projev obviňující režiséra Jiřího Frejku z reakčních poměrů v Divadle na Vinohradech.[12] Pro socialistický režim coby člen KSČ vykonával řadu veřejných funkcí. Dne 25. února 1948 podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok podporující komunistický převrat.[13] Se svou manželkou Marianou, která byla tanečnicí, měl teprve v roce 1955 jediného syna Vladimíra, později vystudovaného právníka.

V mládí mu vyhovovaly spíše role lyrických a kladných hrdinů. Jeho velmi uměřený herecký projev občas sváděl ke klišovitému podání některých postav. K stáru měl také jisté sklony k tendenčnímu ztvárňování církevních hodnostářů a buržoazních úředníků. Mezi jeho nejznámější a nejhodnotnější filmové role patří, mimo jiné, role ministra připomínajícího Zdeňka Nejedlého v Menzelově trezorovém filmu Skřivánci na niti nebo postava inkvizitora Bobliga ve Vávrově snímku Kladivo na čarodějnice.

Hrob na Vyšehradském hřbitově

V letech 1949–1966 byl pedagogem na DAMU.

Ocenění

Citát

„ Mezi divadelními umělci okupačních let vystoupili někteří, kteří zcela mimořádně dovedli rozeznět krásu – a živé významy – češtiny. Na prvním místě v povědomí těch, kdož tato léta žili, bylo Burianovo D, v němž tehdy působili dva virtuosové deklamace, Marie Burešová a Vladimír Šmeral, a v Národním divadle Růžena Nasková. “
—  František Černý [15]

Divadelní role, výběr

Televize

  • 1971 Rozsudek (seriál) – role: doktor Becher
  • 1971 Exekuce (TV komedie) - role: Lapuťa, stavitel a domácí

Odkazy

Reference

  1. ↑ Český film : herci a herečky III, s. 363.
  2. ↑ Jaroslav Kladiva: E.F.Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 112
  3. ↑ Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 222
  4. ↑ Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 194, ISBN 978-80-239-9604-3
  5. ↑ Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 127
  6. ↑ Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 70
  7. ↑ Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 72, 80, ISBN 80-86718-16-6
  8. ↑ Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 81, ISBN 80-86718-16-6
  9. ↑ Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 85, ISBN 80-86718-16-6
  10. ↑ Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 135, 136
  11. ↑ Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 101–2, 119, 120 ISBN 80-86718-16-6
  12. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 330, 360, ISBN 978-80-200-1502-0
  13. ↑ VEBER, Václav. Osudové únorové dny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7106-941-6. S. 327. 
  14. ↑ Český film : herci a herečky III, s. 367.
  15. ↑ František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 79, ISBN 80-200-0782-2

Literatura

  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 135, 281
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 193
  • Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, Orbis, Praha, 1966, str. 135, 145, 161, 224, foto 335, 364, 410, 614
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 79, 305, 308, 322, ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 200, 202, 205, 212, 239
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 19, 38–43, 124, 349, 363, 405, 408
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 16, 79, 123–4, 166, 243, 252, 278, 310, 327, 330, 340, 349, 360, 372–3, 408, 446, 490, 493, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 50, 55, 57, 115, 172, 237, 255, 382, 520.
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 304, ISBN 80-207-0419-1
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha : Libri , 2008. 907 s. ISBN 978-80-7277-353-4. S. 363–367.
  • Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 29, 44–5
  • Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 135–6, 139, 141–3, 222
  • Jaroslav Kladiva: E. F. Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 112, 143, 166, 195
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 285–6, 310, 332, 449, 450, 455, 458, 479, 597, 623, 653, 656–7, 663–4
  • Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 262
  • František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 259, 261, 282, 319, 349
  • Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 70, 71, 117, 121, 123, 127–8, 130-132, 135–7
  • Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, 2006, str. 236, ISBN 80-86182-51-7
  • V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 159, 180
  • Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 136–7, 141, 150, 153, 228–9
  • Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s.
  • Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže viz [1]
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 20, 57
  • Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 679–684.
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 65, 71, 76, 83, 85, 87, 89, 96–7, 194, ISBN 978-80-239-9604-3
  • Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986, str. 46, 66
  • Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 88, 181
  • Jiřina Švorcová: Býti Švorcovou, nakl. Erika, Praha, 2000, str. 58, 61
  • Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 72, 77, 80–7, 93–4, 97, 101–2, 119, 123, 130, ISBN 80-86718-16-6
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 282. 
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 121, 139, ISBN 80-85837-35-8
  • Jiří Tvrzník: Jaroslav Marvan vypravuje, vyd. Novinář, 1975, str. 136, 165, 194, 198
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 51, 257, ISBN 80-85625-19-9
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 72, 75, 113, 140, 179, 274, ISBN 80-207-0485-X
  • Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 175, 193, ISBN 978-80-239-9603-6

Související články

Externí odkazy

Autoritní data Editovat na Wikidatech